Hovězí žebra pečená přes noc, marinovaná v hrubozrnné hořčici – a ráno je oběd hotov!

Že je hovězí žebro jen polévkovou záležitostí? Vůbec ne! Z velmi levného masa, lze vykouzlit výborný oběd. A navíc se „dělá“ sám, zatímco my vesele spíme. :-) Nad krásně masitými žebry jsem zajásal, při přípravě Boršče, a řekl jsem si, že je zkusím využít i jako „hlavní chod“. Nejvíce práce nám dá výběr pěkných, zhruba stejně velkých kousků. Měla by mít celistvou kost (už jsem se setkal i s tím, že je řežou, jak je napadne, tedy i v půli kosti), a na ní libové nebo jen lehce prorostlé maso, vysoké alespoň 4cm. Když se spolehlivému řezníkovi předem řekne, že nejsou určeny na polévku, ale jako hlavní chod, určitě vybere ta správná. Já jsem tentokráte „prudil“ prodavačky v Globusu (měly ze mne velkou radost), kde mají české mladé hovězí, a s kvalitou jsem vždy spokojen.

Do očištěných a osušených žeber vetřeme marinádu připravenou smícháním 2 lžic medu, 3 lžic celozrnné hořčice (použil jsem tradiční francouzskou Maille), 3 lžic olivového oleje a 3 lžic vinného octa (množství marinády postačí na cca 4 ks). Žebra vložíme do vhodné nádoby, přikryjeme potravinovou fólií nebo vzduchotěsným víkem, a v nejchladnější části lednice necháme 2 dny marinovat.

Poté marinádu z žeber seškrábneme – ale nevyhazujeme, žebra osušíme (neomývat), a zprudka opečeme ze všech stran na oleji do zlato-červena. Do vyšší zapékací mísy s víkem nebo třeba litinového hrnce vložíme větší mrkev a cibuli pokrájené na větší kostky, přihodíme 4 bobkové listy, několik kuliček pepře, a na tuto „podestýlku“ položíme opečená a osolená žebra kostí dolů, přilijeme zbylou marinádu, a zlehka (cca 1 cm ode dna) podlijeme vývarem nebo vodou. Přiklopíme poklicí, okolo pořádně utěsníme alobalem, aby neunikala žádná pára, a vložíme do trouby vyhřáté na 100 °C na 10 hodin, nejlépe přes noc. Žebra se tak budou brasírovat – čili pomalu dusit ve vývaru i v páře. Výsledkem bude krásně měkké, šťavnaté maso, se spoustou šťávy, kterou pustila i zelenina.

Ráno žebra vyjmeme, uložíme na teplém místě, výpek přecedíme (nepasírujeme – ono by to ani nešlo, protože zelenina nebude rozvařená), sebereme z něj tuk, přidáme asi lžíci celozrnné hořčice, a svaříme na polovinu objemu. Dochutíme solí a pepřem, případně trochou medu (výsledek by měl být jemně sladkokyselý).

Nejlépe chutnají s bramborovou kaší, přelitá silnou omáčkou. A ráno je oběd hotov.. :-)

Lekce vaření v Alcronu – téma: Česká kuchyně

Ačkoliv tomu kvalita jídel v řadě podniků nenasvědčuje, jsem optimista, a stále doufám v návrat věhlasu české kuchyně, jako tomu bylo za dob první republiky. A nejsem sám - zájem o jídlo a jeho kvalitu stále stoupá, a éra „Emilků“ z Ratatouille, kteří jen polykají nezbytné či zbytné kalorie k přežití, doufám brzy skončí. Nad otázkou „Jak dobře a kvalitně vařit?“, hloubá stále více lidí. V kuchařkách, časopisech, TV pořadech, a různých blozích a webech nalezneme teorii – „jak na to“. Na festivalech jídla a v restauracích s degustačními menu zjistíme, „jak to má chutnat a vypadat“. Důležité je ale „vše v jednom“, a právě to, leží přímo u zdroje – u špičkových šéfkuchařů, na praktických lekcích vaření. Tato tradice z dob Anuše Kejřové, Viléma Vrabce, a jiných, znovu ožila, a my můžeme s těmi nejlepšími, zažít a naučit se vařit v praxi pokrmy, o kterých jsme třeba jen četli, nebo jsme nad nimi obdivně mlaskali, když se nám vpíjely do chuťových pohárků.

Z poměrně slušné nabídky „škol vaření“ jsem si vybral Radisson Blu Alcron Hotel, působiště jednoho z našich nejlepších šéfkuchařů, Romana Pauluse, a téma Česká kuchyně. A jaké jsou mé dojmy, a hlavně – co jsme vařili?

Po „prezenčce“ jsme obdrželi welcome drink dle přání (já si dal Mimosu z Chateau Radyně a pomerančové šťávy), zanedlouho se s námi přišel šéfkuchař přivítat, a odvedl si nás o patro výš, do upraveného salonku, kde lekce probíhala.

Utvořili jsme skupinky po 2-3 (lekce je maximálně pro 12 lidí), a zaujmuli pozice u samostatných stolečků s připravenými ingrediencemi, pánvičkami, rendlíky a indukčním dvoj-vařičem. Průčelí pak obsadil šéfkuchař Roman se svým asistentem, kuchařem Lukášem (vítězem republikové soutěže Český kapr 2011). Zkrátka klasická třída, jen s vařečkami a mlsnými žáky.. Výuka pak probíhala tak, že jsme se shromáždili kolem učitele, který nám předvedl postup přípravy části daného pokrmu, představil nám suroviny, povídali jsme si o jejich původu a získali „tipy a triky“ z praxe. Pak jsme se odebrali ke svému vařiči, a postup opakovali. Průběžně nás lektor obcházel, v případě potřeby poradil. Atmosféra byla skvělá, ve vzduchu žádné napětí, jen pohoda, radost z vaření a spousta vůně. Abychom nevyschli, byly nám milou číšnicí průběžně doplňovány skleničky s vínem či nealkem. A jaké bylo naše menu?

Nejdříve jsme si připravili těsto na lehounké tvarohové noky, které putovalo odpočinout do lednice. Poté přišlo na řadu restování kančí krkovice, a příprava základu na kančí šípkové ragú. Zkompletované ragú pak pro změnu mířilo do společné trouby, kde se dusilo.

Jako zpestření a malý bonus navíc byla kaštanová polévka s koňakem a zázvorem, rozmixovaná profi-mixérem o výkonu a vzhledu příklepové vrtačky, následně napěněna, a servírována – naše první kompletní dílo!

Následovala příprava kroupového „rizota“ s houbami, a zatímco nám bublalo, seznámili jsme se jen s několik hodin uloveným candátem (čerstvost byla skutečně znát), na kterém jsme se naučili, jak připravit filet a kterak jej zcela zbavit kostí. Výsledné porce jsme opekli dokřupava, a podávali s „krupotem“ – druhý pokrm hotov!

Pak nám „vyměknul“ kanec (každé skupince bylo z trouby vráceno původní dílo), a zatímco se ve společném hrnci vařily v páře hrníčkové knedlíky tchýně Libušky (šéfkuchař vynesl rodinný šperk), provedli jsme redukci a finální dochucení kančího šípkového ragú. Třetí chod dokončen!

Těsto na noky zaklepalo na lednici – přišel jejich čas. Nejdříve jsme si připravili maliny, které jsme povařili a přepasírovali, poté jsme šoupli noky do rumové lázně, následně obalili ve skořicovém kabátku, a bylo hotovo. Čtvrtý, sladký puntík, byl servírován.

Více než 4 hodiny pohodového „školení“ uteklo jako nic, a to nás ještě čekala prohlídka kuchyně (ve kterou jsem tajně doufal), a tříchodová večeře v hotelové restauraci La Rotonde, spojená s ochutnávkou vína.

Servírovala se uzená kachní prsíčka s čočkovým salátkem, paella s grilovanou krevetou a opravdovou sladkou tečkou byl ovocný dortík s rooibos zmrzlinou a diplom o úspěšném absolvování, z rukou Romana Pauluse.

Odcházel jsem více než spokojen, a už se poohlížím po budoucích termínech a tématech.. O další zážitky se podělím průběžným zveřejňováním receptů zmíněných pokrmů, ovšem už v mém domácím podání.. Těším se! :-)

Ruský Boršč – polévka nejen pro zimní čas

Ačkoliv ruská kuchyně neobsazuje zrovna přední příčky světové gastronomie, a nebýt vybíravé šlechty, která stejně jako řada dalších národů ráda skočila, díky mlsnému jazýčku, pro inspiraci přes francouzský plot, pár původních lahůdek jí přesto nelze upřít – prvotřídní kaviár, a .. Boršč. Oba pokrmy stojí na opačném pólu ekonomického řetězce, přesto je jedno spojuje – skvělá chuť. Boršč je přesně tou polévkou, u které platí – za málo, hodně muziky, a že v jednoduchosti je krása. Ve vepřové verzi je také typický pro kuchyni ukrajinskou. Já se pokusím o klasiku..

Nejdříve si připravíme hovězí vývar, a tím i maso. K tomu jsou přímo jako stvořená hovězí žebra – něco přes kilo masitých žeber zalijeme 3 litry vody, přidáme 2 lžičky soli, a na největším plamenu přivedeme k varu. Sebereme z povrchu sraženou bílkovinu, přihodíme svázanou zelenou část z pórku (řádně vymyjeme, aby se odstranil veškerý písek), 2 cibule, 2 mrkve, 1 petržel, 2 stroužky česneku, 1 řapík celeru, 1 bobkový list, a cca 3 kuličky nového koření a 10 kuliček pepře. Plamen stáhneme na minimum, hrnec přiklopíme poklicí, a vývar necháme jen probublávat – táhnout, než bude maso měkké (cca 2,5h). Poté maso vyndáme a přikryjeme, aby neoschlo, a vývar přecedíme. Pokud si chceme výrobu boršče usnadnit, můžeme si vývar připravit klidně den předem.

Mezitím si uvaříme ve slané vodě něco přes 0,5kg červené řepy do poloměkka (v polévce by měla být, stejně jako ostatní zelenina, „na skus“). Ve větším „finálním“ hrnci si pak rozpustíme 100g slaniny pokrájené na malé kostičky, a osmahneme na ní 300g bílého zelí pokrájeného na nudličky, spolu se 150g mrkve, 150g celeru a 150g petržele, vše pokrájené na max. 1cm kostičky. V hlubší pánvi pak na lžíci másla necháme zesklovatět jemně pokrájenou bílou část většího pórku, přidáme 500g uvařené řepy pokrájené na cca 3cm nudličky, krátce orestujeme, přilijeme plechovku loupaných rajčat, která podrtíme v dlani, přidáme lžíci cukru (dle kyselosti rajčat), osolíme, a krátce svaříme do nahoustlé konzistence.

Řepu s rajčaty přidáme do hrnce se zelím a zeleninou, promícháme, a zalejeme 2l připraveného horkého hovězího vývaru. Přihodíme 1 bobkový list, 1 hřebíček, 3 kuličky nového koření, a obrané libové maso z žeber, pokrájené na menší kousky. Dochutíme solí, čerstvě umletým pepřem, šťávou z cca 1,5 většího citronu, případně cukrem, a ještě cca 15 minut povaříme. Polévka by měla mít díky kontrastu sladké řepy a zeleniny, spolu se svěží kyselostí citronu, pikantně kyselkavou chuť.

Podáváme s pořádným kusem nejméně 15% kysané smetany a plátkem citronu, pro osvěžení zimní nálady. :-)

Obložený chlebíček – poklad našich babiček..

Prostě mi to nedá, a musím se na skok vrátit do roku minulého, k jeho poslednímu dni – Silvestru. Neznám člověka, který by si alespoň trošku tento den neužil – ať už se skvělými přáteli, dobrým mokem, ohňostrojem, trpícím domácím mazlíčkem, .., vždy ale s nějakou tou chuťovkou.

A ve většině případů mezi chuťovkami nesmí chybět obložený chlebíček. Geniální český vynález z počátku 20. století, dílo lahůdkářství Jana Paukerta, kterému díky nepřebernému množství variací a chutí, neodolá ani zapřisáhlý dietář.

Jak by měl správný chlebíček vypadat, si ani neodvážím definovat. Může být z tmavého i světlého pečiva, hranatého či oválného tvaru, menší (v podobě kanapky), s máslem či saláty, rybou, majonézou, lehce potažený aspikem, .. Vždy by však použité ingredience na něm měly do sebe zapadat, a vzájemně se doplňovat. Nejvíce tradiční je chlebíček z bílého pečiva – veky. Mé dva druhy chlebíčků, které zde zmíním, mají v naší rodině více než 50-ti letou historii, s kořeny u mistra lahůdkáře, který byl, z vyprávění, na studenou kuchyni pes. Já se tedy jen pokouším v rodinné tradici pokračovat..

Chlebíčky s debrecínskou pečení: Vyšší veku nakrájíme šikmo ostrým nožem na cca 1,5cm široké plátky, a lehce potřeme máslem. Do horní části chlebíčku položíme kolečko kyselé okurky, na dolní plátek Poličanu tak, aby zakrýval okraj chlebíčku. Plátek debrecínské pečeně uchopíme mezi ukazováček a prostředníček, až vznikne „trychtýř“, který podhrneme pod zbývající část plátku, a za pomoci palce a prsteníčku usadíme v horní části na kolečko okurky (nikdy jsem netušil, jak těžké je popsat obyčejné zkroucení kusu salámu..). Vejce vařené natvrdo projedeme strunovým kráječem, a jeho plátek uložíme do levé části chlebíčku, aby částečně seděl na debrecínské. Tvrdý sýr (použil jsem goudu) upravíme karblovacím nožem do trojúhelníčků, jejichž okraje obalíme v mleté sladké paprice, a uložíme jako vajíčko, pro změnu doprava. Z okurků vytvoříme vějířky (jako bychom krájeli kolečka, jen konec nedořízneme), které klademe na spodní část chlebíčku. Podobně vyrobíme vějířek z červené papriky (nebo použijeme papriku nakládanou), který umístíme úplně na závěr tam, kde bude našemu oku nejvíce lahodit. Před tím však ještě nastříkneme na plátek vajíčka hořčicí „M“ (hořčici jsem dal do sáčku s nastřihnutým růžkem), a k sýru přidáme pomocí zdobícího sáčku tvarohovo-sardelkovou pomazánku (rozmixujeme 4 sardelkové filety, kostku tučného tvarohu, půl lžičky soli a dle konzistence cca půl kelímku kysané smetany, do hladkého krému, který následně zchladíme). Zapíchneme kousek kadeřavé petrželky (nebo kuličku zeleného hrášku), a je hotovo.

Chlebíčky s tresčími játry: Nižší veku (chlebíček se má více podobat kanapkám) nakrájíme opět zešikma a pomažeme máslem. Tresčí játra v oleji opatrně vyjmeme z plechovky, a do oleje ponoříme červenou cibuli pokrájenou na velejemná kolečka (cibule pak nebude osychat a hořknout). Z tresčích jater vodorovně ukrajujeme tenké, co nejvíce celistvé plátky, které pak klademe na chlebíčky. Poté na chlebíčky vložíme pár koleček cibule okapané z oleje, dozdobíme kouskem tenkého plátku citronu, plátky kaparů, a kouskem papriky pro oko. Tyhle chlebíčky jsou fakt snadné, a chuťově velmi jemné. Takže dobrou chuť, a ještě jednou: Mlsný nový rok všem! :-)